Ztráty a nálezy: rozhovor s výtvarníkem a učitelem Josefem Zedníkem

Ilustrační foto
Autor: Wolkenkratzer, Wikimedia...

PaedDr. Josef Zedník žije každý den s uměním v zádech a vždy k němu přiváděl ostatní. Mnoho let působil jako ředitel Základní umělecké školy v Mostě, poté jako učitel výtvarné výchovy na Gymnáziu Václava Hraběte, odkud v minulém roce odešel do penze. V září a v říjnu byla v hořovické Galerii Starý zámek k vidění jeho výstava Ztráty a nálezy. Co teď plánuje a na co vzpomíná?

Co je Vám při práci motivací a inspirací?

Každý den něco vidím, slyším, zažiji, potkám. Snažím se každý večer si „srovnat myšlenky“, dělám si poznámky, drobné skici, zaznamenávám si nápady, postřehy, píšu si deník, je to tak půlhodinka. Vím, že ztracená inspirace se už nevrátí, často stačí vnímat maličkosti, jako jsou přírodní kontrasty, bezvětří a déšť, šero a světlo, či trocha hudby. Stačí se dívat, naslouchat a zamyslet se. Nejkrásnějším zážitkem a motivací bylo i zjištění, že se mohu dostat do jiného světa a že to lze i zopakovat. Maluji si, soustředím se na sebe, na práci, vypnu zcela okolí a najednou mne to vcucne.

Studoval jste v Kamenickém Šenově. Jak vzpomínáte na své začátky a vrátil byste se někdy k práci se sklem?

Roky studia na Šenovské sklářské škole mne připravily na další výtvarnou cestu. Jsem brusičem skla. V prvním ročníku jsme začínali tradičními vzory a v druhém roce jsme už samostatně navrhovali a tvarovali skleněné objekty. Moje maturitní práce symbolizovala propojení člověka s přírodou.

Na velkém skleněném „talíři“ byl stylizovaný květ a zjednodušená lidská hlava, souznění. Hodně jsme tehdy kreslili a modelovali, zajímala nás figura, portrét, příroda. Byly to krásné roky, zajímavá práce, základy velice starého řemesla. Dodnes z těch let čerpám a na Šenov nedám dopustit. Život mne ale postrčil na trochu jinou „výtvarnou kolej“. Inu, i tak to v životě chodí, člověk míní, ale nelituji.

Co všechno obnáší povolání ředitele umělecké školy a jak jste se jím stal?

Ředitelská funkce je hlavně úřad, je třeba poznat školské předpisy, vyhlášky, zákony, zajistit provoz nejen pedagogický, ale i správní (školník, úklid, účetnictví, pomůcky, materiály). Je třeba dbát na bezpečnost práce, dodržovat veškerá pravidla. A vedle toho - hned v roce 1990 jsme navázali partnerství se školou v Dánsku a pořádali jsme výměny našich studentů. Krátce nato se přidala i škola německá a do třetice i škola holandská.

Pořádali jsme „spanilé jízdy“ do velkých evropských měst. Báječné zážitky i poznání. Dodnes udržuji styky s tamními učiteli.

Mostecká škola má svou vlastní velikou výstavní síň, kde jsme instalovali v průběhu školního roku šest výstav. Dle kolegů jsem byl mladý, měl jsem sílu a byl jsem dobře živený, nechal jsem se „ukecat“ a byl jsem tedy předsedou krajské výtvarné umělecké rady. Pořádali jsme každoroční setkání krajských ZUŠek na jedné ze 45 škol, zastupoval jsem tehdejší severočeský kraj na republikové umělecké radě a posledních deset let v Mostě jsem i výtvarnou republikovou radu vedl. Byla to hlavně neoceněná profesní práce, práce a práce, ale přitom spousta společné radosti.

To mě přivádí k další otázce, jaký máte vztah k Olešné a proč z Mostu zrovna tam?

Je tedy třeba trocha letopočtů. V roce 1985 přišli do nové mostecké „lidušky“ (Lidová škola umění), dnešní „zušky“, dva výborní kantoři z Rokycan. Po roce 1990 se do Rokycan vrátili. V roce 1994 jsme začali hledat na Lounsku a Slánsku chalupu, abychom na víkendy museli odjet z Mostu a já nebyl celý týden ve škole.

A v roce 1996 jsme se na zmíněné kolegy jeli podívat do Olešné, kam z Rokycan jezdili na svou chalupu. A hned v jejich sousedství byla právě volná stará kovárna. Byla to láska na první pohled.

A na závěr, na čem aktuálně pracujete a co chystáte do budoucna?

Aktuálně zavolala zahrada, podzim je náročný, ale blíží se konec roku, je třeba nachystat novoročenky. Dělám nejen ty svoje, ale i pro kamarády. Nedokončil jsem čtyři dřeva na výstavu, čekají na mne, po večerech si i maluji, kreslím, skicuji, nápady a zvědavost nechybí. Nic do budoucna nechystám, práce je pořád víc než dost, nestíhám, doháním, nenaříkám si, nestěžuji si, ale raduji se, že můžu, a třeba i život něco přinese.

Moc děkujeme za rozhovor a přejeme hodně sil a inspirace do dalších let.

Rozhovor připravili studenti sexty Gymnázia VH Hořovice Matyáš Flener a Jan Zálešák.

Text byl převzat z Hořovického měšťana se souhlasem vydavatele.